Lord Ragnos

O sérii Star Wars jsme již poměrně dlouho nic neslyšeli, a tak jistě všechny příznivce tohoto filmového a dnes již vlastně i videoherního eposu potěšily první zmínky o chystané akci Star Wars Battlefront, na kterou se blíže podíváme právě dnes, přičemž náš verdikt mnohé možná i trochu zklame. No, nevadí, pusťme se do toho.

První dojem ze hry je poněkud bídný, přičemž to je ještě velmi mírně řečeno. Po dvou dílech Starfighetrů, jejich klonu Clone Wars či Secret Weapons Over Normandy, což byl prakticky opět starý dobrý Starfighter pouze převlečený do uniformy druhé světové války, tak zde opět dostáváme něco, co se zpočátku tváří opět jako jen uprevený Starfighter. Jako by nebylo dost přestarfighterováno už teď. Nicméně v pohodovém předvánočním čase jsem stejně neměl nic jiného na práci (a hlavně jsem tak nějak neměl moc co jiného ke hraní), čímž pádem jsem se rozhodl testování této hry neodkládat na "někdy potom" a pustit se do ní bez prodlení. Ostatně, proč bych to nepřiznal, až na Secret Weapons Over Normandy mě všechny výše jmenované hry bavily až neuvěřitelně dost, takže zábava byla zaručena.

Základní myšlenka je vcelku jednoduchá: na danou mapu jsou vrženy dvě armády, které se do sebe pustí hlava nehlava.

Při hraní se mi ale postupně začaly vybavovat nejrůznější střípky, které jsem kdy o SW Battlefront zaslechl a průběžně se ukazovalo, že tato hra "zase až takovým Starfighterem" není. Již jen proto, že tento titul je určen primárně pro multiplayerové hraní, přičemž se jedné bitvy může po internetu zůčastnit až šestnáct hráčů, ovšem na singleplayer se samozřejmě nezapomnělo. Celkově lze ale tuto hru přirovnat spíše k Mercenaries kříženým možná tak trochu s Dynasty Warriors. Máte zde velká bitevní pole, na nichž se střetávají dvě armády, dost často doplňované i jednotkami jakéhosi neutrálního rázu. Účelem je samozřejmě vyhrát se svou stranou danou bitvu. Co se týče stran, zahrajete si snad za všechny frakce, které se kdy ve Hvězdných Válkách obbjevily, což může být na jednu stranu poněkud matoucí, ale na stranu druhou si zase můžete vyzkoušet prakticky kompletní palebný arzenál známý z tohoto futuristického eposu.

Základní myšlenka je vcelku jednoduchá: na danou mapu jsou vrženy dvě armády o minimálně dvou stovkách bojových jednotek, které se do sebe pustí hlava nehlava, přičemž vítězí samozřejmě ta strana, které se podaří vystřílet všechny jednotky soupeře, což zní vcelku logicky. Navíc se na mapě nachází několik důležitých bodů, které se velmi hodí dobýt pod kontrolu své armády, jelikož jsou význačné z toho důvodu, že se po smrti můžete v kterémkoli z těchto bodů držených vašimi barvami respawnovat. Na tom by ale nemuselo být vůbec nic extra, pokud by zde do hry nevstupoval vcelku silný taktický element. Pomocná mapka vám ve spolupráci s hlasovými zprávami dává vcelku slušnou představu o dění na bojišti a čím více spawnpointů máte, tím pružněji můžete kupříkladu vypomoci tam, kde něco hoří aniž byste museli přebíhat přes notný kus mapy. Vcelku se tak občas i vyplatí nechat se takticky zabít a respawnovat se následně tam, kde je potřeba vaší pomoci.

Pokud jdete po svých, můžete lépe zamířit přímo obsluhu daného vehiklu a odstranit ji.

Pokud se ale chcete bít do poslední kapky krve, nemůže vám v tom nikdo bránit a dokonce vám v tom budou pomáhat nejen uzdravovací balíčky povalující se volně po bojišti, ale zejména možnost vlézt do prakticky kteréhokoliv dopravního prostředku, který se na bojišti nachází, včetně starfighterů. Lehká vznášedla sice lze sestřelit i ručními zbraněmi, ale mnohem lepší je nasednout do podobného hbitého vzášedýlka a kosit to mnohem pohodlněji i s řadovými pěšáky. Pokud ale jdete po svých, máte tu výhodu, že můžete lépe zamířit přímo obsluhu daného vehiklu, tu odstranit a opuštěný dopravní prostředek si následně přivlastnit ke svým záměrům. Samostatnou kapitolkou jsou ale větší bitevní roboti, které základní m laserovým blasterem neučutáte ani za sto let (teoreticky by to samozřejmě šlo, jenže při těchto pokusech vás každou chvíli sejme někdo z nepřátelských pěšáků, takže k tomu nemáte dostatečný časový prostor). Nic vám ale nebrání hupsnout do jiného bojového kolosu a prověřit seřízenost mířidel na jeho laserových kanónech. Některé mise přímo vybízejí k tomu, abyste se do některého z těchto obrů pěkně zašili a pohodlně terorizovali vaše širé okolí a o zbytek nechali se postarat vaše počítačem řízené spolubojovníky.

Ti, stejně jako vaši počítačem řízení nepřátelé jsou vcelku rozumně chytří na to, aby vám to na příjemný singleplayer stačilo, ovšem zas až tak dobře na tom taky nejsou. Konkrétně v jedné misi jsem moc nepochopil proč se všichni tlačí ke vchodu do ledové jeskyně, o který se strhla bitva jako na Dukle, přičemž k tomu prakticky nebyl důvod. Moje armáda měla v držení ještě jeden spawnpoint, takže nebylo nutné vycházet ven jeskyní a soupeř nejevil nejmenší známky snahy mi tento spawnpoint obsadit. Divné. Naštěstí se ale ve většině případů chovají jednotky vcelku očekávaně a rozumně, takže hra působí dojmem, že proti sobě stojí opravdu dvě armády a nikoliv dvě stáda tupých ovcí, aniž byste museli své spolubojovníky horečně korigovat sadou základních příkazů, které máte již klasiicky v SW hrách k dispozici. Je ale zřejmé, že hra je skutečně tvořena zejména pro hru více hráčů a takové klání osmi bijců na každé straně se jistě nezřídka zvrhne v nefalšované taktické manévry.

Co se týče taktiky, je zde i skvělá možnost vyrazit do boje po každém respawnu s jinou jednotkou. Na výběr máte z několika typů pěšáků, kdy každý z nich má u sebe jiné zbraně. Univerzální je klasický pěšák, ale můžete si vybrat i z klasických snipera nebo těžkotonážníka, jehož raketomet je účinný zejména proti těžší kavalérii, plus několik dalších variací. Pokud tedy třeba některý z vašich spawnpointů začnou okupovat nepřátelské tančíky, hupsnete tam s raketometem, kterým jim vysvětlíte, že tudy cesta skutečně nevede.